Zbytečná diagnóza – pro statistika evidentní, pro ostatní sporná

16.02.2011 21:29

 

 

Na pojem overdiagnosis jsem začal opakovaně narážet při překládání článků o screeningu rakovin prostaty a prsu. V některých těchto článcích jsou obsažena těžká obvinění západní medicíny z toho, že pacientům s diagnózou rakoviny ubližuje léčbou, která není nezbytná. Jedná se především o agresivní léčebné postupy, jako jsou chemoterapie, operace nebo ozařování.

 

Pohledem statistika opravdu může být těžko pochopitelné, proč je vynakládáno tolik prostředků za drahou léčbu a proč musí pacient tolik strádat vedlejšími účinky léčby, když by se mu mohlo dařit mnohem lépe bez ní a nakonec by zemřel na úplně jinou nemoc, než je rakovina (jak je tomu velmi často u pomalu rostoucích nádorů). Tento paradox ale dokáže vnímat asi jen člověk, který rakovinu nemá. Protože v okamžiku, kdy vám lékař sdělí takovou diagnózu, začnete uvažovat úplně jinak. A průmysl rakoviny vás brzy bude mít ve své moci a bude díky vám jen dál vydělávat...

 

Osvěta v tomto případě asi mnoho nezmůže, protože strach z nemoci je mnohem působivější. Ve prvním návalu strachu se uchylujeme k těm, kteří budí největší dojem sebejistoty a nevěříme příliš alternativám. A podléháme přesvědčení, že jediné správné metody léčby jsou ty radikální, které bývají nasazovány masově. Zvláštní ale je, že u těch, kde taková léčba nezabere, přece jen vyvstávají pochybnosti a v poslední naději se uchylují i k alternativní léčbě. A léčitelé by možná mohli vyprávět, kolik samotných lékařů už jim prošlo rukama, když odhodili svá skálopevná přesvědčení o jediné možné metodě léčby...

 

Skupina článků o zbytečné diagnóze (které stále postupně doplňuji) však až na jedinou výjimku nevyznívá souhlasně s alibisticku medicínou.

 

Zbytečná diagnóza je totiž pro lékaře i jakési alibi. Na jejím základě bývají prováděny zákroky nebo léčba „jen tak pro jistotu“. Lékaři totiž nesou odpovědnost a mívají strach ze selhání. A není daleko doba, kdy to i u nás bude vypadat podobně jako u Američanů: vyjdete z nemocnice, kde jste absolvovali pobyt nebo vyšetření a už vás kontaktuje náhončí některé advokátní kanceláře a nabízí vám pomoc při podání žaloby na zanedbání lékařské péče, pokud nejste spokojeni s výsledky. Aby měl lékař pro takový případ krytá záda, je nucen uzavřít pojištění a kruh velkého byznysu se hezky šíří dál...

 

I takovým nežádoucím směrem, jako je podávání žalob, bohužel postupuje vztah pacient – lékař. A jaké je východisko? Těžko můžeme očekávat, že se odehrají nějaké výraznější změny na straně lékařů. Možná s přibývajícím počtem privátních zařízení budou vstřícnější a komunikativnější, ale stále budou v nelehké situaci, protože ponesou odpovědnost. Mnohem nadějnější jsou ale vyhlídky na straně pacientů. Jestliže se ti stanou lépe informovanými (tzn. že si nastudují informace o své nemoci a o alternativních léčbách) a budou mít odvahu převzít rozhodování o své léčbě do vlastních rukou, můžeme se třeba dočkat i velmi zásadních změn v celém systému zdravotnictví.

 

Jsem ale jen opatrný optimista: taková změna je určitě možná (a dnes ji považuji za jedinou možnou cestu reformy západní medicíny), ale vyžádá si hodně času. Nikoliv lékaři, nikoliv medicínsko-průmyslový komplex, ale obyčejní pacienti mají v rukou moc změnit dnešní neutěšený stav péče o zdraví. A tím nejdůležitějším, co jim k tomu může pomoci, je sebevzdělávání a prevence, která z něj vyplyne.

 

Vím, že to zní hodně pateticky (trochu jako další internacionála:-))), ale v žádné jiné řešení někoho moudrého a mocného už nevěřím.

 

 

Psáno v únoru 2011

Autor webu

 

Zpět